Rodopis a šamanismus?

Ono to s tou genetikou není tak jednoduché, a tak se dost často vyplatí znát svoje předky a jejich předky a jejich předky a jejich předky... Zdá se vám, že jsme se trochu zasekli? Nikoliv. Genealogie, neboli pomocná historická věda zabývající se studiem rodokmenů a rodinných souvislostí, může odhalit předky až čtyři sta let zpět.

Hledáním předků se zabývá neustále poměrně stálá a úzká skupina genealogů neboli rodopisců. Jednak jde o ty, pro které je tato věda zdrojem obživy (tedy profesionální genealogové), kteří ale nemusejí být větším profesionálem než nadšenci – amatéři, kteří tomuto pátrání věnují osobní volno.

Každá doba spojuje s hledáním předků jiné tužby a jiná očekávání. S klasickou občanskou genealogií – tedy rodopisem běžných nešlechtických občanů – se můžeme setkat ve větším měřítku až od konce 19. století. Velkou vlnu popularity rodopis zažil za první republiky. Za druhé světové války se o jistý smutný druh genealogie zasloužili nacisté a jejich rasové zákony. Dodnes mnozí z čtenářů mohou narazit mezi uchovávanými rodinnými dokumenty na takzvaný Ahnenpaß – doslova „pas předků“, který za trvání Protektorátu Čechy a Morava museli mít všichni státní zaměstnanci, aby doložili nežidovský původ.
V éře socialismu zůstal rodopis až na výjimky spíše doménou občanů v letech blízkých důchodovému věku. V současné době ale zažívá jednu ze svých vln renesance. Mezi genealogy tak dnes najdeme zástupce všech věkových skupin od sotva odrostlých dětí až po vetché kmety, které lze obdivovat už jen pro ten fakt, že měli tu sílu se do archivu vůbec ve zdraví dostat.

Záleží tedy na každém, i na čtenářích magazínu KOKTEJL, zda se vydají pohodlnou cestou nákupu hotového produktu, nebo namáhavou, ale o to více vzrušující cestou odhalování rodokmenu.

Rodopis a šamanismus?

Co je vlastně tak přitažlivého na pátrání po předcích? Možná to přináší dnešní vykořeněná doba, kdy lidé mnohdy neznají ani své prarodiče (kdy se narodili, odkud byli, co v životě dělali), natožpak ještě starší předky. Rodokmen přináší možnost překlenout propast mezi současností a dávnou minulostí. Je to v podstatě něco jako indiánský totem. Ten znamená příbuzenství, dávného předka, ochranného ducha a také jeho viditelné symbolické zobrazení – totemový kůl. Přeneseně tak můžeme označit současné genealogy za šamany, kteří udržují povědomí o rodu tvorbou rodokmenu (totemu).

Syndrom předka z Francie

V Česku je spousta rodin, které uchovávají tradici v podobě prapředka z Francie (Itálie a podobně) – říká se tomu syndrom „předka z Francie“. Často se takové vyprávění spojuje s napoleonskými válkami a bitvou u Slavkova, kdy zranění Francouzi měli zůstat na Moravě, protože si všimli, jak švarné jsou Moravanky. Tyto mýty se však při poctivém bádání v naprosté většině případů prokáží jako vymyšlené. Totéž v bleděmodrém platí o šlechtických předcích. Proč tyto mýty vznikaly? A kdo je rozšiřoval? Snad šlo o snahu získat nádech výjimečnosti. Přesto můžeme říci, že mnoho obyvatel Čech skutečně má předky jiné než české národnosti a mnohdy ani o tom neví. Překvapivě mnoha obyvatelům České republiky koluje v žilách slovenská krev (což je mimochodem i případ autora těchto řádků) – důsledek společného
československého státu.


Badatelovy noční můry

Ožehavým tématem jsou pro rodopisce nemanželské děti a ještě více takzvané děti kukaččí. Zatímco u prvních se může jednat jak o děti, u kterých je otec „neznámý“, tak i o děti zrozené mimo manželství, přestože je otec znám, u kukaččích dětí se jedná o případ, kdy skutečný otec dítěte je někdo jiný než udává matka, tedy jiný než zapsaný v matrice. V dávných dobách bylo vzhledem k přísné náboženské morálce jen velmi málo nemanželských dětí. Jako příklad si můžeme uvést údaje z nejstarší matriky farnosti Vliněves u Mělníka z let 1670 až 1693 (manželských dětí 1379, nemanželských 46), a z následující matriky z let 1694 -1715 (manželských dětí 1184, nemanželských 43). O sto let později byl v matrice sousední farnosti Bechlín pro obec Horní Počaply z let 1784-1841 ještě nižší poměr (asi 770 narození, z toho 17 mimo manželství). Přestože se ve většině matrik u nemanželských dětí neuvádějí jména otců, najdou se i výjimky. Zda farář vycházel z tvrzení matky, nebo si ho ověřoval u označených otců, není známo.

Například v roce 1736 měla jedno takové dítě Kateřina dcera Jana Exnera, panského kováře v Dolních Beřkovicích, jakožto „zmrhaná po Karlu Pinkertovi z Chcebuze, svobodným toho času, bývalém písaři kancelářským v zámku dolnobeřkovickém“.
Počet nemanželských dětí začal výrazněji stoupat v druhé polovině 19. století a samozřejmě ve století dvacátém. Dnes se rodí mimo manželství už třetina dětí. Společnost nebyla k ženám, které měly děti bez otců, nijak shovívavá, naznačují to i záznamy o takových matkách v matrikách: například dáma (17. st.), madam (17. st.), zmrhaná (nejužívanější), zkurvená (17. st.), inhonesta (lat. nepoctivá) nebo třeba virgo deflorata (lat.).

Zatímco první případ je pro genealoga jen nepříjemným zádrhelem, kdy v nejhorším přichází o možnou rodinnou linii, kukaččí děti jsou hotovou katastrofou. Zapojíme-li do všeho trochu statistiky, zjistíme, že v určité generaci bychom vlastně statisticky nesledovali pokrevní posloupnost, ale posloupnost geneticky zcela cizích lidí.

Každý genealog si tento fakt uvědomuje, ale zároveň se mu podvědomě brání. Při sestavování rodokmenu tak pracuje s fikcí, že matka byla svému manželovi vždy věrná. Pro udržení psychického zdraví doporučujeme totéž.
Pro čtenáře, kteří více věří starému latinskému úsloví „Matka je vždy jistá, otec nejistý“ (i když při úrovni dnešní vědy a medicíny se už ani na tohle nedá spolehnout) a chtěli by mít větší jistotu, že se vydali „cestou vlastní krve“, bude lepší, když zaměří své pátrání na mateřskou linii. Musí však počítat s tím, že si volí cestu relativně nejobtížnější.

Nejdříve prohrabte zásuvky

Čím začít? Shromážděte co nejvíce písemností osobního charakteru – rodné listy, dopisy, fotoalba, úmrtní a svatební oznámení. Pak se obraťte na žijící příbuzné, aby se podívali po stejných dokumentech i oni. Vyplatí se i usednout nad staršími fotografiemi s pamětníky. Snazší práci budou mít ti, kteří už podobného pátrače v rodině měli nebo dokonce vlastní rodinnou kroniku.

Strojem času, který umožní přesuny do minulosti, budou tedy zpočátku vzpomínky rodinných příslušníků a později, po většinu dalšího pátrání v hlubší minulosti, různé prameny v podobě matrik, pozemkových knih, soupisů obyvatel (poddaných), výhostních listů a jiných podobných písemností. Genealogové využijí hlavně matriky a pozemkové knihy.

Co možná naši čtenáři nevědí, je skutečnost, že úmrtní matriky díky reformám císaře Josefa II. z konce 18. století obsahují i kolonku „příčina úmrtí“. Přesto se s příčinou úmrtí – například mor, násilná smrt či sebevražda – ojediněle setkáme i ve starších matrikách. Mnohem více však o příčině úmrtí (než například oblíbený „psotník“ nebo „věkem sešlý“) vypovídají až zápisy od druhé poloviny 19. století, kdy začal zemřelé ohledávat přivolaný lékař. Zápisy mohou také hodně napovědět, co čeká nás samotné – zda nám naši předci předali v genech dlouhověkost nebo na co jsme dědičně zatíženi. Z pozemkových (ve starší době gruntovních) knih pak můžeme zjistit majetkové poměry rodiny, její hospodaření, dokonce i rodinné vztahy (spory o majetek, o výměnek neboli obživu penzionovaného hospodáře apod.).

Paragrafy v akci

Činnost genealoga ovlivňují v současné době nejvíce dva zákony, kterými jsou zákon o archivnictví a spisové službě z roku 2004 a zákon o matrikách, jménu a příjmení z roku 2002.
Zákon o matrikách rozděluje všechny matriční knihy lidově řečeno na živé (uložené na matričních úřadech) a mrtvé (uložené v státních oblastních archivech). Rozhodující pro to, kdy se živá matrika stává mrtvou, není doba jejího založení, ale posledního záznamu. Teprve od toho okamžiku se začíná počítat doba, po kterou musí být matrika ještě uložena na úřadě – pro knihu narození je to sto let, pro knihu manželství a také knihu úmrtí „jen“ sedmdesát pět let.

Uveďme si ale raději příklad – matriční úřad provádí dejme tomu zápisy do knihy úmrtí, poslední zápis provede v roce 1940 (knihu uzavře a začne psát do nové). Z toho vyplývá, že tato matrika by měla být odevzdána do archivu v roce 2015. Přístup do živých matrik je samozřejmě omezen, a to zejména kvůli ochraně osobních údajů žijících osob. Základním pojmem v této souvislosti je rodina. Tu ale zákon poměrně nelogicky (co se týče linie přímé) omezuje jen na rodiče, prarodiče a opačným směrem na děti a vnuky. Pokud se tedy budete zajímat o data svého pradědečka, budete se muset na matriční úřad vydat se svým rodičem. Díky reformám císaře Josefa II. byla většina starších, takzvaných tripartitních matrik (obsahovaly všechny tři druhy zápisů) k roku 1784 ukončena, a až na výjimky byly zavedeny nové a odděleně vedené matriční knihy, tedy narození, manželství a úmrtí. Tedy dnes se už v podstatě nemůže stát, že by „živá“ matrika byla starší než z roku 1784. Bohužel, řada matrik (někdy dokonce založených už v roce 1784) je dodnes ještě uložena na matričních úřadech. Týká se to hlavně těch nejmenších obcí, kdy se matriční kniha zaplňovala velmi pomalu a dosud se čeká, než vyprší zákonem vyměřená doba, aby mohla být předána do archivu.

Zákon o archivnictví pak upravuje činnost archivů. Ukládá každému z nich zpracovat vlastní badatelský řád upravující i pravidla pro nahlížení do archiválií, jejich vystavování a pořizování výpisů, opisů a kopií. Zákon pamatuje i na situaci, kdy některé materiály ještě nejsou archivně zpracovány a tudíž jsou pro badatele nepřístupné. Tato situace nás může potkat zejména u fondů velkostatků. Badatel si však nemusí zoufat. Pracovníci archivu na základě jeho žádosti v přiměřené době archiválie zpracují a vyrozumí ho o tom. Pak už nic nebrání v cestě dalšímu studiu.

Nejdřív do matriky

Jako naprostí začátečníci se na počátku svého bádání spokojíme s informacemi získanými z matrik. Nejprve si ale ověříme, kde hledané údaje asi najdeme, tedy zda potřebujeme živé matriky a musíme se vydat nejdříve na matriční úřad, nebo zda zamíříme do jednoho ze státních oblastních archivů. Možná ale dokonce postačí posezení u počítače v teple domova.
Který obecní úřad je matričním, se dozvíte na obci s rozšířenou působností nebo z internetu. Matriční úřad vám vydá matriční doklad, nebo vám povolí nahlédnout do matriční knihy, popřípadě do sbírky listin a udělat si z nich výpisy v přítomnosti matrikáře. Pozor – pokud se na matričních úřadech setkáte s úředníky, kteří nebudou vašemu zájmu nakloněni, trvejte důsledně na svých právech.

Návštěva matričního úřadu není nic, co bychom s radostí vyhledávali. Takže pokud už máte doma rodné listy například dědečka, můžeme doufat, že vás návštěva tohoto úřadu mine a budete moci zamířit už rovnou do archivu.

A do kterého? Státní oblastní archivy v podstatě kopírují hranice bývalých socialistických krajů. Pro fondy velkostatků je dobré si ještě ověřit vrchnost, která panství vlastnila – tam nemusí být hranice kraje dodrženy. Například panství Lobkowiczů jsou soustředěna v litoměřickém archivu – pobočka Žitenice, přestože jen část z nich se nalézá na území bývalého Severočeského kraje. Ve státních okresních archivech jsou pak uloženy zejména fondy obcí a jiných institucí. Pokud byla vrchností pro některé obce města, jsou jejich písemnosti uloženy právě zde. Některé fondy se také nacházejí v Národním archivu, například jde-li o císařské statky.

Nezapomeňte občanku nebo pas

V badatelně archivu budete muset nejprve vyplnit badatelský list a prokázat se občanským průkazem, pasem nebo jiným osobním dokladem. Vhodné je také nejprve zjistit v badatelském řádu, zda není omezen počet archiválií, které si během jednoho dne můžete půjčit. Pokud nechcete vypadat jako naprostí ignoranti, tak se v badatelně chovejte slušně – tedy hlavně tiše, neobtěžujte další badatele nebo obsluhu svými problémy se čtením nebo překládáním textu. Archiválie si také zaslouží, aby se s nimi zacházelo opatrně, aby vydržely alespoň ještě dalších pár století.

Začínající rodopisec by se měl také při návštěvě archivu vybavit vzory písem, poznámkovým blokem, blanketním rodokmenem (kam bude doplňovat pro rychlou orientaci zjištěná data), může si přinést například i slovníky (ovšem každá slušná badatelna slovníky německo-český i latinsko-český má). Velmi progresivní pomůckou je pak digitální fotoaparát, případně notebook s genealogickým programem.

Jde to i s bačkorami

Současná doba ovšem umožňuje pátrat po předcích z pohodlí domova. Napomáhá tomu nastartovaný projekt digitalizace matrik. První a nejvýraznější vlaštovkou je Státní oblastní archiv v Třeboni, který jako první začal zveřejňovat oskenované originály. Pražský archiv dělá něco podobného, ovšem z nafocených mikrofilmů a zatím poskytuje nahlížení do nich jen v počítačích ve své badatelně. Výsledky postupné digitalizace litoměřického archivu jsou přístupny na stránkách americké církve mormonů.

Velký pokrok učinila oblast spadající pod Český úřad zeměměřičský a katastrální. Nejenže úřad na svých webových stránkách umožňuje nahlížet do současného katastru nemovitostí a katastrálních map, ale digitalizuje i starší mapy – zejména kouzelně vypadající takzvané císařské otisky ze 40. let 19. století.

Krok za krokem

Pokud jste již nasáli atmosféru archivů, začínáte se orientovat ve starém písmu a matriky již nepostačí, je na čase zamířit do fondů velkostatků. Zajímavé jsou hlavně pozemkové, respektive gruntovní knihy. Kdo má štěstí, že jeho rod držel stejný dům po staletí (a takové případy nejsou výjimečné), může během jediného dne získat velký rozsah informací, který poslouží i jako kontrola dosavadní práce v matrikách.
Za novějšími pozemkovými knihami vedenými od roku 1871 (případně 1874), které byly za socialismu zrušeny, se budete muset vydat na katastrální úřad. Ten z těchto dokumentů vyhotoví na požádání a za patřičné poplatky výpisy, opisy nebo kopie.

Souběžně si můžeme naplánovat návštěvu okresního archivu, kde budeme pátrat zejména po obecních kronikách a jiných písemnostech obcí (podle toho, co se zachovalo), školních kronikách, sčítání lidu od roku 1850 a po farních pamětních knihách. Pokud budeme mít to štěstí, můžeme najít například seznamy přestupků, kde si můžeme vyhledat, jakých prohřešků se předkové dopouštěli (pytlačení, rvačka apod.).

Nic není tak jednoduché...

Je ale mnoho záludností, které mohou badatele hezky zaskočit. Ve starší době nebo v oblastech, kde se mísily národnosti, se mohl měnit tvar příjmení. Zvláště složitější jména tak mohou mít téměř nekonečné množství různých podob – typickým příkladem může být příjmení Cinibulk. Mnohost tvarů jednoho příjmení (ať už v matrikách či třeba gruntovních knihách) nebyla zapříčiněna tím, že by farář či úředník špatně slyšel nebo byl opilý, ale převedením slyšeného do písemné podoby. Často také docházelo téměř k otrockému překladu příjmení, pokud se do českého prostředí přistěhoval Němec (Freund = Přítel, Schuster = Švec) nebo naopak. Pokud obec postihla germanizace nebo se jméno různě upravovalo do jednoho z obou jazyků, byl postup opačný (Moudrý = Mauder, Tomík = Dominke).

Co třeba také příjmení Petřík (případně Petrž). V němčině má koncovka „sch“ u jména zdrobňující význam – například Pepsch (= Pepík), Petrsch (= Petřík). A jeden takový Petrsch se přistěhoval v roce 1694 z Levína na Úštěcku do vesnice Břízy pod horou Říp – najednou z něj byl Petřík, časem se však přesto ujal zvláštní tvar vycházející z německého předobrazu – Petrž.

Tvar příjmení se také měnil, jak se lidé stěhovali po kraji. Můžeme uvést další reálný příklad - ve Vetlé u Roudnice nad Labem žila rodina Niců (Nicz), v průběhu 18. století někteří členové doputovali do jiných vsí a tu najednou vidíme, jak se z nich onde stali Ničové, Nejčové a jinde zase Nickové.

Určitým magickým mezníkem pro badatele je v podstatě konec třicetileté války, který je zhmotněn ve formě berní ruly. Po třicetileté válce se obnovily matriky a do zpustošených krajů se začali stěhovat noví obyvatelé. Hýbalo se celé české království. Příkladem může být dosídlení vsí Račiněves a částí Straškova a Vražkova na panství Roudnice nad Labem, které je zdokumentováno v gruntovní knize. Na začátku této gruntovní knihy se nalézá unikátní soupis hospodářů a jejich rodin z roku 1672 se zmínkou o jejich původu – najdeme tu bývalé poddané více jak patnácti různých vrchností, kteří se sešli z území celých Čech – například z Malé Báště, Uhů, Domažlic, Zduchovic u Kamýku nad Vltavou, Kněževsi u Rakovníka, České Kamenice, Mladé Boleslavi, Tábora, Obříství, Přestic, Českých Budějovic, Bukovan u Konopiště, Boru, Rohozce a dalších.

Začarovaný konec 18. století

Na otázku, jak hluboko do minulosti půjde vyhledat předky konkrétní osoby, nelze dát nikdy dopředu přesnou odpověď. Zkusme počítat. Vezměme průměrný odstup každé z generací kolem 33 let. Pokud budeme počítat s průměrnými podmínkami, tedy existencí matrik a pozemkových knih zhruba od konce třicetileté války, můžeme se dostat u člověka narozeného v roce 2000 minimálně k deseti generacím předků. Od průměrného cílového roku 1650 si v případě, že máme dostatek archiválií nebo naopak nedostatek, můžeme přidat nebo ubrat asi dvě až tři generace. Pokud budeme mít to štěstí a nastane extrém, že naši předkové byli z jedné vsi, lze postupovat velmi rychle a během jediné návštěvy archivu vyzískat několik generací.

Druhým extrémem jsou předkové z několika krajů Čech či dokonce z jiného státu – nejčastěji ze Slovenska, Maďarska, Polska, Ukrajiny, Německa nebo dnes již z více exotičtějších destinací – badatel pak má o zábavu postaráno na celý život (ne-li ještě i jeho potomci).
Druhým „magickým“ obdobím na cestě ze současnosti k roku 1650, kdy se badatel dostává často do slepé uličky – tedy najednou ztratí stopu – je konec 18. století. Matriky se najednou stávají až příliš stručné, zatímco obyvatelé se naopak po zrušení nevolnictví začali dost stěhovat. Napomohl tomu i nárůst vrstvy chudších obyvatel – podruhů nebo ještě chudších bezzemků (nádeníků). Tady při bádání často nepomohou ani gruntovní knihy. Učiněnou noční můrou pro rodopisce je ale předek pastýř, šafář a podobně – protože ti se často každých pár let přesouvali po celém kraji z jednoho vrchnostenského dvora do jiného a jejich stopování znamená procházení všech matrik v širokém okolí.

Pokud tedy genealog překoná doslova mnohdy začarovanou hranici konce 18. století, dostává se do období, kdy k pátrání v matrikách musí již bezpodmínečně přidat bádání v gruntovních knihách, sirotčích registrech a archiváliích jednotlivých panství. Kupodivu je však hledání předků v tomto období relativně snazší, protože obyvatel bylo méně a další generace měly svůj původ v podstatě jen v rodech sedláků, chalupníků, respektive měšťanů. To je také důvod, proč lidé v devadesáti devíti procentech případů zjistí, že se některý z jejich předků zabýval fádním povoláním jako je zemědělec, krčmář, mlynář, kovář či jiný řemeslník. Jen dostatečné hospodářské zázemí totiž zajišťovalo pokračování rodu.

Všichni jsou příbuzní

Zpočátku se tedy při hledání předků dá postupovat velmi rychle. Během pár návštěv archivu lze dohledat až desítky předků. Někdy postačí návštěvy jediného archivu. Postupně bude nově zjištěných předků ubývat a pokud nadšení pro genealogii nevyprchá, po několika letech této záliby budete rádi, když svou sbírku jednou za čas obohatíte o další vzácný exemplář jednoho ze svých prapradědů. Objev dalšího předka nebo rozlousknutí opravdu výjimečně neřešitelného „zákysu“ však přinese o to větší uspokojení. Vůbec pak není od věci spojit se s dalšími genealogy, kteří hledají ve stejném regionu. Mnohdy významně pomohou nebo vy pomůžete jim. Jistě si pak ověříte pravdivost rčení: „Pochází-li předkové dvou osob z jednoho regionu, jsou na devadesát devět procent příbuzní, jen je potřeba potvrdit, jak moc vzdálení!“

Text Martin Pech

Publikováno v Magazínu Koktejl 2008 / 09

www.ikoktejl.cz